Noc.

Nemám ráda ty chvíle, když se snažím v noci usnout. Převaluji se ze strany na stranu. Poslouchám tikající hodiny a uvědomuji si, že čas hrozně rychle letí a já stále nespím. Že se stále nenacházím v tom nám neznámém světě, ve kterém je dovoleno téměř vše. Kde se odehrávají naše nejtajnější touhy a sny. Kde jsme s tím, koho máme rádi. V světě, který patří jen a jen nám. Proud myšlenek proudící v mé hlavě sem a tam mi nedá spát. Znovu přemýšlím, proč to, co se právě teď děje, musí tak být. Možná to není konec. Možná je to začátek něčeho velkého a krásného.  A možná taky ne. Mám ráda slovo MOŽNÁ. Je v něm skrytá určitá naděje. Víra a síla, aby člověk ještě chvíli vydržel a nepolevil.

Aby bojoval. 

Chtěla bych.

Chtěla bych si sednout na Velký vůz a pozorovat ze shora lidi tady na Zemi. 

Rozběhnout se, skočit a dopadnout do úplně jiného Světa než je ten náš. Někam, kde se člověku splní všechna jeho přání, sny a touhy. Kde na něho bude čekat někdo, s kým by měl strávit zbytek svého života. Do míst, kde není trápení, smutek a lež. 

Chtěla bych obletět svět v Balónu, přistát na Severním pólu, pohladit si tuleně a vrátit se domů, kde mě mají rádi, kde mě milují takovou, jaká jsem. 

Chtěla bych nemít Strach. Strach o své nejbližší, strach o sebe, strach z toho, co má jednou přijít. 

Chtěla bych být silná, umět se postavit všemu čelem, neschovávat se do kouta. Ale copak to jde po tom Všem? Po to všem. Na to kolik mi je let, jsem toho prožila opravdu hodně. Různá překvapení - ať už příjemná nebo nepříjemná - mě neopouští každým dnem a já mám pocit, že začínám bláznit.

Někdy mám pocit, že mi pomůže jenom útěk od reality. Ale jak a kam se před ní dá schovat? 

Kam. Kdo ví?