Noc.

Nemám ráda ty chvíle, když se snažím v noci usnout. Převaluji se ze strany na stranu. Poslouchám tikající hodiny a uvědomuji si, že čas hrozně rychle letí a já stále nespím. Že se stále nenacházím v tom nám neznámém světě, ve kterém je dovoleno téměř vše. Kde se odehrávají naše nejtajnější touhy a sny. Kde jsme s tím, koho máme rádi. V světě, který patří jen a jen nám. Proud myšlenek proudící v mé hlavě sem a tam mi nedá spát. Znovu přemýšlím, proč to, co se právě teď děje, musí tak být. Možná to není konec. Možná je to začátek něčeho velkého a krásného.  A možná taky ne. Mám ráda slovo MOŽNÁ. Je v něm skrytá určitá naděje. Víra a síla, aby člověk ještě chvíli vydržel a nepolevil.

Aby bojoval.